Tourský groš Ludvík IX. Svatý 1226-1270

Tourský groš Ludvík IX. Svatý 1226-1270

ryzost: Ag 958/1000

váha: 3,36 g

autentické foto

Tourský groš (z lat. denarius grossus tournensis, tlustý tourský denár) byla měna, kterou zavedl roku 1266 ve Francii král Ludvík IX. (Svatý) a stříbrná mince, kterou dal razit v městě Tours. Tento typ "tlusté" mince, která na rozdíl od předchozích “tenkých" brakteátů měla na líci a na rubu odlišnou ražbu, se stal vzorem pro většinu evropských mincí své doby.

Ludvík IX. Svatý

Narodil se 25. 4. 1215 v Poissy jako syn francouzského krále Ludvíka VIII. a Blanky Kastilské. Tato františkánská terciářka, přestože ho vroucně milovala, už v dětství mu opakovala, že než zraněného těžkým hříchem, raději by ho viděla mrtvého. Říká se však o něm, že svou zbožnost i se sestrou Izabelou zdědili po babičce Izabele z Hainautu.

V roce 1226 dvanáctiletému Ludvíkovi zemřel otec a on se stal králem, i když za něj do plnoletosti vládla energická matka Blanka. V roce 1234 se Ludvík oženil s Markétou Provensálskou, s níž měl později 11 dětí.

Ludvíkova cesta ke svatosti začínala jeho vlastní sebevýchovou. Byl prý živé a prudké povahy, kterou se však naučil ovládat tak, že zůstával v jednání s druhými klidný i když ho něco pobouřilo. S každým jednal laskavě a velmi uctivě a každého vyslechl i když věděl, že nemluví pravdu. Dokázal snad i vyzařovat klid a dosáhl toho praktickými prostředky. V postní dny přijímal jen chléb a vodu s přídavkem zeleniny, denně byl přítomný na mši svaté a po ní konal dlouhé díkučinění. Každý pátek chodil ke zpovědi a po vyznání chyb se prý dával bičovat. Na prsou nosil asketické spodní prádlo, aby si stále připomínal potřebu pokání. Nelze však přehlédnout názor, že vlastní askezi se snažil dobře tajit a mnohé výroky o ní mohou být legendárního rázu. V noci vstával k modlitbě s kněžími a modlil se breviář. Jeho spravedlnost vyrůstala z lásky, která převládala i v jeho víře a naději.

Dvořané mu vytýkali, že pro svou zbožnost ztrácí mnoho času. Ludvík na to řekl: "Divní lidé. Pokládají za zlé, když se modlím, ale kdybych celé dny a noci s nimi hodoval, hrál a jezdil na hony, tak by mi maření času nevytýkali."

Jindy podnět k náboženské diskusi zavdala přítomnost malomocného v okolí. Ludvík se zeptal dvořanů: "Co byste si vybrali raději: mít na duši těžký hřích, nebo na těle malomocenství?" a od dvořanů zaznělo jednoznačné rozhodnutí: "Raději 30 smrtelných hříchů než mít malomocenství!" - "Nevíte, co mluvíte. Hříchu se máme bát víc než jakéhokoli zla ve světě.." odvětil král.

Ludvík IX. byl vynikajícím panovníkem. Po převzetí vlády se nejprve snažil napravit vnitřní poměry ve Francii i vztahy k okolním zemím, s nimiž jeho předchůdci nebyli zadobře. Přesto se v r. 1242 musel pustit do boje, v němž porazil Angličany, kteří se spojili s odbojnou šlechtou v jeho zemi. I po vítězství u Charentonu přetrvávaly nároky anglického krále na část francouzského území. Ludvík IX. upřednostnil smírné řešení a 28. 5. 1258 podepsal s anglickým králem smlouvu, v níž mu ponechal Normandii, Maine, Touraine a Poitou jako léno a Jindřich III. mu podepsal vazalskou přísahu za Akvitánii a Gaskoňsko. Tím byl uzavřen mír s anglickými Plantagenety a upevněné francouzské království nabylo na významu. Ludvík IX. velmi dbal o to, aby jeho královské úřady jednaly spravedlivě, aby soudnictví bylo nestranné a jím sestavený pařížský parlament byl nezávislou soudní i odvolávací institucí. Udělal prospěšné zásahy v administrativě, významné reformy i hospodářské a mezinárodní dohody. Tím vším dosáhla Francie předního mocenského postavení v Evropě.

Moudrost si vyprošoval u Boha a proto jeho činy byly ve prospěch lidu a přinášely i morální povznesení autorit. Zvláštní pozornost věnoval chudým. Zakládal nemocnice, podporoval pařížskou universitu i žebravé řády. Sám se stal františkánským terciářem. Dal vybudovat cisterciácké opatství Royaumont, které rád navštěvoval a dokonce zde i obsluhoval mnichy u stolu. U Ludvíka vidíme spojitost modlitby a dobra. Podle všeho je zřejmé, že se za něj již na začátku jeho vývoje modlila babička. Doprovázen modlitbami druhých se dopracoval k životu postavenému na modlitbě a ke konání dobra. To podněcovalo druhé k dalším modlitbám.

Ludvík IX. byl přítelem mírových řešení i za cenu ústupků. Měl však v sobě "rytířskou krev", viděl-li potřebu uhájit zájmy země a to nejen své vlasti. Nezůstal proto lhostejný k osudu Svaté země, která byla obsazena muslimskými Araby. Zhoršení nastalo pozdějším obsazením divokými tureckými kmeny. To vyvolalo podnikání "Křižáckých výprav" na osvobození Svaté země. V r. 1099 první výprava dosáhla osvobození Palestiny, ale za necelých 90 let měli muslimové Jeruzalém opět ve svých rukou. Až v r. 1229 ho křesťanům vydobyl císař Fridrich II, ale po 15 letech se Jeruzalém zase octl v rukou muslimského vojska. Z podnětu papeže Inocence IV. král Ludvík IX. připravil k roku 1248 vyplutí francouzského vojska z přístavu Aigues-Mortes. Přezimovalo na Kypru a zamířilo do Egypta, v němž sídlil sultán, hlavní organizátor okupace Palestiny. Ludvík IX. měl v plánu vojenskou silou jej přimět k tomu, aby přenechal Svatou zem zpět křesťanům.

Ludvíkova vojska se zmocnila přístavu Damiette, ale při dalším postupu na Káhiru utrpěla porážku. Ludvík IX. se dokonce dostal do muslimského zajetí a jeho osvobození stálo značné výkupné. Pak ještě se zbytkem armády připlul k palestinskému přístavu Akky (Acri) s nadějí na diplomatické jednání, které však nemělo úspěch. Za pobytu v Palestině opevnil pobřežní křesťanská města: Cesareji, Sidon a Akon a obnovil tvrz v Joppe. Vykupoval zajaté křesťany a obrátil i některé mohamedány na křesťanskou víru.

V té době zemřela jeho matka, královna Blanka a tato zpráva i potřeba řešení státních záležitostí ho přiměly Ludvíka k návratu. Z výpravy si odvážel část trnové koruny i svatého kříže a pro tyto ostatky nechal v Paříži vystavět tzv, Svatou kapli. Ve Francii pokračoval v budování chrámů, klášterů i škol.

Než uplynulo 13 let, egyptský sultán Bibar porazil arménce, dobyl Césareji a obsadil Joppe i Antiochii. Papež Klement IV., z obav o vyhlazení křesťanů v Palestině, vyzýval k novému, již 8. křižáckému tažení. Na jeho hlas reagoval opět Ludvík i přes minulý neúspěch a skutečnost, že se k francouzskému tažení jiné země nechtěly připojit. Znovu vyplul r. 1270 i se třemi syny a nejstarší dcerou. Dne 17. 7. přistáli u Tunisu a dobyli hrad Kartago. Ludvíkův bratr Karel z Anjou, panující v Neapoli, se sice nechtěl zúčastnit, ale nakonec pomoc přislíbil. Zatímco na něj Ludvík v Kartagu čekal, v africkém vedru s nedostatkem vody se začal šířit mor. Tomu podlehla asi polovina vojska, včetně králova syna Jana Tristana. Onemocněl i Ludvík IX. a na znamení kajícnosti se dal uložit na popel, na němž objímaje kříž skonal. Záhy dorazil se svým vojskem Karel z Anjou. Pomohl jen porazit saracény v Tunisu, kteří po Ludvíkově smrti znovu zaútočili. S mrtvým Ludvíkem IX. se výprava vrátila do Paříže a byl pohřben v opatství St. Denis (sv. Diviše). Jeho srdce bylo uloženo v opatství Monreale u Palerma Karlem z Anjou. Dvě částky z ostatků (prst a zub) jsou od r. 1355 díky Karlu IV. také ve svatovítské katedrále v Praze.

V roce 1297 byl papežem Bonifácem VIII. prohlášen za svatého.